Některé psychosociální důsledky tělesného týrání dětí

Zkušenost hrubého tělesného zacházení se může negativně odrážet v psychickém vývoji dítěte a v důsledku také v navazování a udržování zdravých vztahů s druhými lidmi.


Vlivem zakoušení tělesného násilí se u dítěte objevuje záporný vztah k sobě samému, což se nutně promítá do kvality jeho vztahů s vrstevníky. V očích druhých může svým chováním vyvolávat dojem citového chladu, nepřístupnosti (neochota ke spolupráci, zdrženlivost až odtažitost), čímž se narušuje významný předpoklad pro kladné přijetí dítěte okolím (sociální akceptaci). Nedostatek kladných zkušeností a pocit nepřijetí může vést k tomu, že se takové děti svým vrstevníkům vyhýbají a postupně se ocitají v sociální izolaci. Vlivem těchto aspektů se mnohem hůře prosazují ve škole a později také v zaměstnání.

Děti tělesně týrané nepovažují svět za bezpečné místo k životu a navazování mezilidských vztahů: mají tendenci interpretovat si chování druhých lidí jako spíše nepřátelské. Obtížně přijímají přátelská gesta svých vrstevníků, nedůvěřují lidem… (Vaníčková, 2004).


V psychické a sociální oblasti obětí tělesného násilí lze pojmenovat několik nepříznivých následků:

  • negativní sebepojetí a nízké sebevědomí dítěte;
  • zvýšená úzkostnost, neustálý strach, sklony k depresi;
  • sebevražedné chování;
  • zvláštnosti v chování jako výrazná vzdorovitost dítěte, vynucování si pozornosti dítětem za každou cenu, poruchy pozornosti, hyperaktivita, impulzivita, provokativní chování, nerespektování a porušování soukromí jiných osob a nedostatečná kultura mezilidské komunikace...);
  • nedůvěru k jiným lidem až nápadnou ostražitost v chování (jakoby neustálá připravenost k obraně);
  • obtíže při navazování přátelských a partnerských vztahů;
  • neschopnost prožívat blízkost (intimitu) s druhým člověkem;
  • otálení až chronické lenošení jako projev obavy z neúspěchu;
  • snížená úspěšnost ve škole (v práci);
  • perfekcionistický vztah k vlastnímu tělu (přehnaně úzkostlivá péče o vlastní zevnějšek) anebo pocit odporu či odcizenosti ke svému tělu;
  • poruchy příjmu potravy, četné zdravotní obtíže;
  • sociálně deviantní projevy v chování (abúzus alkoholu a drog, šikanování, agresivní chování, promiskuita, delikventní jednání apod.),

(srov. Vaníčková, 2004 a Kocourková, 2003 in Vaníčková, 2004, s. 79)

Míra a intenzita negativních důsledků tělesného násilí jsou však výsledkem několika faktorů: jak dítě vnímá a jak se umí s atakem vypořádat, na typu osoby, která se útoku dopustila (zda jde o osobu, na kterou je dítě citově vázáno, např. rodiče, anebo jde o osobu cizí, neznámou), na míře opakování agrese (ojedinělá situace či opakovaná), na stupni intenzity agrese, ale také na tom, zda se dítěti dostalo pomoci a podpory.


Můžeme souhlasit s E. Vaníčkovou (2004), že uplatňování tělesných trestů při výchově s sebou nese nebezpečí pro vývoj osobnosti dítěte. Tělesný trest totiž:

  • porušuje jeho tělesnou integritu
  • tresty na primitivní úrovni vyvolávají u dítěte primitivní reakce a brzdí tak vývoj osobnosti
  • důležitá je spravedlnost a srozumitelnost potrestání, která u ritualizovaných výprasků často chybí
  • vždy je provázen stresem
  • vede k naučenému postoji bezmoci, poslušnosti a podřízenosti
  • dítě se naučí akceptovat fyzické násilí jako metodu řešení obtížných životních situací a v budoucnu mu může sloužit jako návod k jejich řešení
  • zvyšuje pohotovost dítěte k agresivnímu chování
  • opakuje-li se, je rizikem pro útěk dítěte od rodiny
  • opakuje-li se nebo jsou-li tělesné tresty kruté, jsou rizikem pro rozvoj sebepoškozujícího chování

Tělesné tresty jsou kontraproduktivní: nejenže nevychovávají (jako výchovný prostředek mají jen krátkodobý efekt), ale snižují sebedůvěru dítěte, vedou k úzkosti v sociálním kontaktu, strachu ze selhání a odnětí lásky.
Tělesné tresty pomáhají rodičům odreagovávat vlastní negativní pocity, avšak zanechávají bolest a křivdu v duši dítěte. Znamenají zneužití moci dospělého nad dítětem (srov. Vaníčková, 2004).

Používání tělesných trestů naopak představuje riziko pro nezdravý až patologický vývoj osobnosti dítěte, protože

  • učí násilí,
  • ničí jistotu pocitu bezvýhradné lásky, bezpečí a přijetí,
  • je příčinou úzkosti v očekávání dalšího útoku,
  • v dítěti vyvolává zlobu, vztek a hněv, které spouští touhu po pomstě,
  • programuje dítě k akceptaci nelogických argumentů,
  • snižuje citlivost a soucit,
  • učí dítě, že si nezasluhuje respekt,
  • učí dítě, že k dobru se dopravuje trestem,
  • učí dítě, že trápení se ignoruje,
  • učí dítě, že trest a násilí jsou projevy lásky,
  • učí dítě k popírání pocitů

„Tělesný trest nemůžeme vidět jenom v rovině tělesné a psychické, ale také v rovině emocionální. Přijímat tělesný trest od někoho, koho milujeme, je rizikem pro vytvoření spojení bolesti s láskou. Když takové dítě začne obrazně řečeno facky vracet v podobě složitých pubertálních a postpubertálních výjevů, nestačí se rodič divit a sám tak dodatečně nachází ospravedlnění svých facek a dostává se mu pochopení okolí, které s ním souhlasí, že jich bylo ještě málo…“, (Vaníčková, 2004, s. 32).

U dětí, které byly vystaveny kruté opakované agresi ze strany citově blízké osoby se zvyšuje riziko rozvinutí tzv. posttraumatické stresové poruchy (PTSP).
Spouštěčem této poruchy u dětí bývá nejčastěji jakákoli forma násilí: opakované kruté tělesné týrání (trestání) dítěte nebo kruté citové násilí. Následky PTSP shrnují J. Praško et al. (2002) a H. Vykopalová (2001): poruchy osobnosti, ztížená adaptace na prostředí, vegetativní potíže (např. poruchy spánku, trávení, zvýšená unavitelnost apod.), ztráta radosti ze života, psychické napětí, dezorientace, zmatenost, projevy bezmocnosti, neúměrné pocity vlastní viny, poruchy v sexuálním životě, snížená schopnost koncentrace, snížený pracovní výkon apod.).

PTSP se u dítěte projevuje

- nutkavým znovuprožíváním stresujícího zážitku v představách: Dítě na prožitou děsivou situaci "musí pořád myslet", stále mu vrací - a to v podobě myšlenek na ni, nepříjemných citových stavů, které při ní prožívalo, někdy pak i v podobě jejich mimořádně živých obrazů. Takové samovolně se vnucující znovuprožívání vzpomínek na zažitý otřes se pak u dítěte soustavně objevuje v bdělém stavu i ve spánku v podobě "nočních můr" a děsivých snů; někdy je pozorujeme i v jeho spontánní hře;

- soustavným vyhýbáním se podnětům, které děsivý zážitek připomínají: Zároveň s tím se však postižené dítě všemu, co mu prožitý otřes připomíná, usilovně vyhýbá. O děsivé zkušenosti nechce hovořit, vyhýbá se společnosti svých spolužáků a vrstevníků vůbec; když se hovor dotkne prožité události, "uniká" buď od hovořících osob, odvádí pozornost k jinému předmětu, popřípadě změní svou právě vykonávanou činnost;

- přetrvávající zvýšenou duševní a fyziologickou dráždivostí: Dítě postižené touto poruchou vykazuje známky trvalé předrážděnosti, které se projevují jako nadměrná, úzkostlivá "bdělost" až "nastraženost". Často i při normálních podnětech reaguje projevy úleku včetně patrné změny v rytmu dýchání, na drobná vyrušení může reagovat až panikou. Dítě samo nebo jeho rodiče o něm sdělují, že "špatně spí" - nesnadno usíná, bez zjevného důvodu se budí. Mohou se objevit nepravidelnosti v průběhu tělesných funkcí, které svědčí o nervovém "vypětí" a o jeho rušivém vlivu na ně.

 

Pamatujme, že vystavení dítěte násilí znamená jeho významné znevýhodnění a tak jsou tyto děti vlastně diskriminovány, protože jen obtížně mohou naplnit a rozvinout svůj genetický potenciál.

 

 

autor textu: Mgr. Jitka Hubáčková
zdroj:www.zkola.cz
Poslední aktualizace Barbora Bělíková, srpen 2017.

 

 

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
 
 
 
 
 
 
 
3
4
5
6
7
8
9
 
 
 
 
 
 
 
10
11
12
13
14
15
16
 
 
 
 
 
 
 
17
18
19
20
21
22
23
 
 
 
 
 
 
 
24
25
26
27
28
29
30