Uprchlíci – historický vývoj v ČR

Stěží bychom dnes v České republice našli rodinu, mezi jejímiž příbuznými či přáteli není nikdo, kdo by v průběhu našich pohnutých dějin 20.stol. neuprchl do zahraničí. Avšak ani v předchozích staletích nebyla situace v českých zemích po této stránce o mnoho klidnější. Snad jen s tím rozdílem, že ve hře bylo tehdy podstatně více etnik a že byly i doby, kdy k nám naopak imigranti přicházeli jako do země zaslíbené. Z tohoto hlediska tedy můžeme říci, že se v dnešní na pohled velmi turbulentní době vlastně jen klopotně vracíme k vlastním historickým tradicím.

Díky své poloze uprostřed Evropy se české země již od počátku utváření své státnosti staly územím, na němž vznikala multietnická společnost. Vedle Čechů zde žili i Židé a v rámci německé kolonizace, vrcholící za Přemysla Otakara II., se zde usadilo velké množství Němců, kteří české země obohatili ekonomicky, technologicky i kulturně. O kosmopolitním charakteru českých zemí vypovídá fakt, že až do poloviny 20.století zde vznikala literatura psaná nejen česky, ale i hebrejsky, německy a latinsky. Vzhledem ke spletitým peripetiím svých dějin však byly Čechy a Morava střídavě zemí emigrační i imigrační. Trvale pronásledovanou skupinou obyvatel, jíž se dostalo určitých občanských práv až v souvislosti s osvícenskými reformami, byli Židé, vystavení perzekuci, vyhánění a pogromům, motivovaným převážně náboženskou záští ze strany většinového křesťanského obyvatelstva, případně ekonomickou závistí. Zvýšená emigrace z Čech nastala v době krizových historických situací, jako byly husitské bouře a zejména pobělohorské období. Po vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 museli Čechy opustit všichni nekatolíci, pokud nepřestoupili na katolickou víru. Ze země tehdy odešlo 320 šlechtických rodin a 30 000 rodin nešlechtických. Nejznámějším z tehdejších exulantů byl Jan Amos Komenský. Spolu s Komenským však emigrovala i řada dalších významných nekatolických intelektuálů, např. spisovatelé - historikové Pavel Stránský a Pavel Skála ze Zhoře a evangelický duchovní - básník Jiří Třanovský. Na druhé straně za vlády Karla IV. a v rudolfínské době Čechy svou tolerantní atmosférou a otevřeným mezinárodním prostředím přitahovaly nejnadanější umělce a intelektuály tehdejší Evropy.

19.století potom probíhalo ve znamení rozsáhlého, zejména ekonomicky motivovaného vystěhovalectví do Ameriky, které dalo vzniknout mnoha českým krajanským komunitám v USA (viz známý vtip o tom, že druhým největším českým městem je Chicago, kde svého času žilo na půl milionu obyvatel českého původu). Mnoho Čechů však v té době odešlo v rámci kolonizace i do vzdálenějších oblastí v rámci tehdejší habsburské monarchie (Banát, Vojvodina, Volyň), ale dokonce až do Ruska. Politicky motivovaná emigrace nastala po revolučním roce 1848 (Vojta Náprstek, po odpykání trestu žaláře i J.V.Frič). Významnou úlohu sehráli političtí emigranti z Čech a Slovenska (T.G.Masaryk, E.Beneš, M.R.Štefánik) v době první světové války, kdy se největším dílem přičinili o vznik samostatného Československa. V období první republiky pokračovala ekonomicky motivovaná emigrace do zámoří (zejména ze Slovenska), na druhé straně se tehdejší Československo jako jediný skutečně demokratický stát v celé střední Evropě stalo útočištěm nezávisle smýšlejících lidí z okolních politicky nesvobodných zemí. Významnou pomoc Československá republika poskytla ruským emigrantům po bolševickém převratu v Rusku. Smutným faktem ovšem zůstává, že dobová levicová scéna (včetně Osvobozeného divadla) ve svém poblouzněném a naivním nadšení pro sovětský komunismus ruské uprchlíky a jejich úděl zesměšňovala. Neméně důležitá byla pomoc, kterou československý stát ve třicátých letech poskytoval antifašistům a Židům, kteří emigrovali z Německa po převzetí moci nacisty v r.1933. Nalezneme mezi nimi i takové slavné osobnosti, jako byli např. bratří Thomas a Heinrich Mannové. Pomoc uprchlíkům nezištně poskytovaly jednotlivé obce, ale i stát. Za tímto účelem byl z iniciativy prezidenta T.G.Masaryka při tehdejším ministerstvu zahraničí zřízen tzv.Fond podpory. Příznivá atmosféra první republiky vyznačující se tolerantní společností a pochopením pro běžence skončila s mnichovskou dohodou v září 1938. Obsazení Sudet naopak učinilo z řady tam žijících Čechů emigranty ve vlastní zemi, kteří byli jen s velkými obtížemi přijati v okleštěném zbytku státu. Po zřízení protektorátu byla ustavena exilová vláda v Londýně, komunistický exil našel své centrum v Moskvě. Z Čech tehdy uprchlo velké množství nezávisle smýšlejících demokratů a Židů. Vyhlazení převážné většiny židovského obyvatelstva a poválečné vyhnání Němců, nesmyslně krutá etnická čistka a plošná pomsta za nacistickou okupaci, výrazně poznamenaly etnickou i kulturní mapu Čech a proměnily českou společnost prakticky v etnicky homogenní, což v konečném důsledku přispělo k růstu její netolerance. Největší emigraci v dějinách zaznamenaly potom české země v době komunistické diktatury. Emigrace kulminovala těsně po únorovém puči v roce 1948 a poté v roce 1968 po agresi armád Varšavské smlouvy, která zadusila pražské jaro. V podstatě však emigrace z komunistického Československa měla chronický charakter a tisíce lidí je opouštěly každoročně až do roku 1989. V té době emigrovala značná část české společenské a kulturní elity (nekomunističtí politikové, podnikatelé, umělci, vědci, sportovci, šlechta, církevní hodnostáři a členové řeholních řádů), ale i statisíce obyčejných lidí. Mezi nejznámější emigranty patří spisovatelé Jan Čep, Egon Hostovský, Milan Kundera, Josef Škvorecký, Viktor Fischl, hudebník Karel Kryl, novináři Ferdinand Peroutka a Pavel Tigrid). Poměrně silná byla rovněž emigrace Židů do Izraele, zejména po zahájení antisemitských štvanic v souvislosti s politickými procesy padesátých let. Osudy uprchlíků a emigrantů tvoří výrazný fenomén české literatury po roce 1948. Lze beze sporu říci, že odliv talentů, osobností a elit vedl k ekonomické, intelektuální i morální degradaci české společnosti, z níž se dosud nevzpamatovala. V době normalizace byli někteří odpůrci režimu k emigraci přímo donuceni (např. spisovatel a dramatik Pavel Kohout). Představitelé komunistického establishmentu se snažili emigraci a odlivu mozků a pracovních sil zabránit vybudováním železné opony na západní hranici ČSSR (při pokusech o její překonání zahynula řada lidí) a drastickou regulací svobody cestování. Nedovolené opuštění republiky bylo považováno za závažný trestný čin.

 

 

 

 

Poslední aktualizace: Tereza Komůrková, srpen 2015
Zdroj: www.mvcr.czwww.teorieib.cz

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
1
2
3
4
5
6
7
 
 
 
 
 
 
 
8
9
10
11
12
13
14
 
 
 
 
 
 
 
15
16
17
18
19
20
21
 
 
 
 
 
 
 
22
23
24
25
26
27
28
 
 
 
 
 
 
 
29
30
31
1
2
3
4